Šachovnice orientačního běhu

 Výlet na Ukrajinu, nebo spíš můj návrat ke kořenům, byl zajímavý po všech stránkách. Je nutno ale říct, že Vločka byl jako vždy rychlejší a ukecanější a v některých věcech mě ve svém článku nepustil ke slovu. Já tady tu svou „zprávu“ se budu snažit pojmout malinko jinak a hlavně ze svého úhlu pohledu. Nečekejte rozbor závodu a aktuální stav ukrajinských silnic. Dívám se po jiných věcech.

Příprava na cestu probíhala delší čas. Původně jsme měli jet tři. Já s Vločkou a ještě s mým tátou. Plány z nějakého důvodu padly. Resp. táta se rozmyslel a vymlouval se na nepohodlí. Teď si říkám, že asi udělal dobře, protože v některých situacích si ho neumím představit. Každopádně to v něm asi začalo hlodat v době, kdy jsem Vločku přihlašovala na závod. Když viděl ten chaos na místních stránkách a přes kolik oken jsem tu přihlášku dělala, tak nejspíš se jeho představivost velmi rychle zapnula. Chaos na stránkách, chaos všude.

Ubytování šlo ale víceméně dobře. Z relativně bohaté nabídky hotelů a penzionů, pokud se to tak dá říct, jsem vytipovala jeden, kde majitel, či někdo jiný, uměl něco málo anglicky. Pak jsme se jen modlili, že jsme se na obou stranách pochopili správně.

O shánění hřiven, vyřizování pasu a časovém posunu už bylo psáno, já si dovolím přeskočit rovnou na hranice.

Bála jsem se toho naprosto příšerně. Nejspíš mám v sobě zakořeněno, že celnice je fuj, takže mě to stálo docela dost nervů. Taky na internetu jsem se dočetla úplné horory. Od čekání několik hodin až po tělesné prohlídky a nepuštění na/z UA. Navíc mám takový pocit, že my dva působíme tak nějak automaticky provokativně, extrémně právě na hranicích. A když k nám přišel kluk, ani ne v uniformě, a začal se ptát, kolik máme najeto a kolik máme benzínu, tak mi začaly mírně cvakat zuby. Kupodivu ale na Slovensku to vlastně byla jediná nepříjemnost. Sranda začala na straně Ukrajiny. Nějak jsem počítala, že anglicky nikdo umět nebude, ale když to na vás hned ukrajinsky vybalí, to nestačíte hledět. Nejdřív lísteček od vojáka, kde je cosi napsáno i s vaší SPZtkou, pak kontrola od policie a nakonec konečně celníci. Otevřít motor (v našem případě kleštěmi), prohlídka, co vezeme, rýpání se v zelené kartě, které za měsíc končí platnost. Sakum prásk, za půl hodiny jsme jeli vstříc svému osudu. Abych pravdu řekla, tak změna „světa“ pro mě byl trošku šok. Přece jen o tom chaosu to byla pravda. Pak si ale člověk zvykne, že na něj kde kdo troubí. Zcela logicky. U nás jsou lidé taky v pátek nervózní a chtějí domů. Tady je ale krapet výbušnější povaha, tak je to víc vidět. Tedy aspoň předpokládám, že lidé jezdili z práce, protože o víkendu to nebyla taková vřava. Co mě silně zasáhlo, bylo centrum Užhorodu. Moje představa byla dost odlišná od reality, ale je pravda, že jsem rozmazlená krásným centrem Olomouce a Brna. Tady to na mě působilo tak nějak špinavě. Shromaždiště závodu bylo u školy a ve škole. Přemýšlím ale, jestli škola byla funkční, protože v ní nebyly žádné děti, což bych třeba i očekávala. Budova to byla šedá a to i uvnitř. Nic moc veselého, jak jsme na to zvyklí. Předpokládám ale, že v jednu chvíli jsem se potkala s panem ředitelem. Odhalila jsem ho tak nějak intuitivně a je pravda, že mě v něčem příjemně překvapil. Jakožto (teď, zpětně) jediný z ukrajinského obyvatelstva, sbíral kolem školy smetí. Ukrajinci jsou takoví, že kam obal od „tatranky“ spadne, tam prostě spadne. Tento člověk se nad tím zjevně rozčiloval. Nebo si prostě nechtěl dělat ostudu.

Konkrétně stará část mě překvapila množstvím lidí. Z části turistů, ale povětšinou místních. V jednu chvíli jsem se davem prodírala dost složitě. Pro mě zajímavé zjištění bylo, že se lidé na sebe neusmívají. Jsem zvyklá, že jamile přejedu hranice, tak je to povětšinou o dost milejší svět. Tady tedy ne. Občas jsem měla pocit, že můžu být ráda, že mi někdo nevynadá. Což se mi ostatně za chvíli potvrdilo. Stačí jen mírně vystrčit nos z davu, tzn. v mém případě to znamená, že projdu průletovou rychlostí a kličkuju jak zajíc a hned jsem za sebou slyšela něco tónem dost nelichotivým. V tu chvíli jsem ani nemohla říct, že by to bylo na mě jako na cizince, protože si mě lidi přivlastnili. Nevýhoda toho, když vypadáte moc „rusky“.

Po závodě jsme se vydali na menší obhlídku. Dala jsem si za úkol ulovit nějaké pěkné pohledy. Neexistuje. Občas stánek se suvenýry sice je, ale jsou v něm takové věci, které seženete i v Praze (nebo v Karlových Varech). Po tomto jsme se vydali hledat to naše ubytování.

Po hledání a pomocné ruky ze stran místního obyvatele, jsme ho skutečně našli. Leč chyba nastala ve chvíli, kdy jsme zjistili, že na recepci nikdo není. Jen dva chlapi, co čekali bůhví na co. Nelíbili se mi od pohledu a v duchu jsem je přezdila na „Dva Opruzové“. K mé smůle byli velmi družní a Vločka se nechal nachytat. Já se zatím věnovala místnímu pejskovi, což se mi jevila jako lepší varianta. Teď si říkám, že s těmito dvěma jsem asi poznala tu typickou ukrajinskou povahu a že by mě to těšilo, to se tedy říct nedá.

Nejdřív se zjevně snažili jevit jako přátelští, pak přituhlo. Ve chvíli, kdy i Vločce přestali být sympatičtí, se přesunuli k nám k autu a začali se domáhat odvezení kamsi půl kilometru. Logika? V té chvíli jsem si třeba říkala, že pro Ukrajince je taková výpomoc normální, ale moje hlasité NE a pohled vraha, je srozumitelný nejspíš všude. Chvíli nám polohlasně nadávali (nevím, proč si mysleli, že jsme jim najednou nerozuměli) a ve mně byla malá dušička, protože v jednu chvíli si ten srp, co měl jako pracovní nástroj, či co, tak zvláštně přehodil, ale v té chvíli došel mladý kluk, co nám prozradil, že anglicky umí. Myslím, že takto se mi už dlouho neulevilo. A za chvíli došel i pán, co na nás promluvil… slovensky. Dva Opruzové ale prudili dál a dokonce jsem pochopila, že se nám chtěli i nasáčkovat do pokoje. To jsem začínala vidět rudě, ale pan majitel asi pochopil, že s námi, a zvlášť se mnou, nebudou žádné žerty a své (doufám, proboha, že ne!) kamarády poslal do pryč. Musím říct, že jsem ale pokoj v noci mírně zabarikádovala a koukala po autě. To kdyby si chtěli vyřizovat účty.

Jejich povaha, to je taky věc. Netroufám si tvrdit, že moje shrnutí bude platit na každého, to samozřejmě ne, ale budu soudit z toho malého (relativně) vzorku, se kterým jsem se setkala. Vztah Ukrajince k nerusky (ukrajinsky) mluvícímu cizinci je plný překvapení. Podobný pocit jsem měla třeba v Anglii, kde taky ledaskdo předpokládá, že anglicky umíte automaticky. Tady je to pro mě ale takové násobené. Ženy ani tak ne, ale muži (občas, často – nehodící se škrtněte) mají pocit, že jsou zjevně pupkem světa. K ženám mají takové zvláštní vztahy, které jsem naštěstí nestačila dál prozkoumat. Každopádně pokud jste bráni jako pár, tak hlavní slovo musí mít muž. Pokud jsem se ozvala, tak na mě byly vyslány shovívavé pohledy, něco v tom smyslu, že já bych do toho vůbec neměla co kecat. A takto to mají i ti, dejme tomu, vzdělanější. Na konci pobytu pan majitel podal automaticky ruku Vločkovi a mně nic. Navzdor jsem si to vydupala, to aby měl taky nějaký zážitek.

To jejich – jé, cizinec a neumí po našimu, čum na to – se projevuje extrémně v restauracích. Na turisty na takový místech buďto nejsou zvyklí nebo jsou prostě na větvi normálně. Občas jsem si přišla jako zvířátko v ZOO (budu muset přehodnotit svůj vztah k zoologickým zahradám, fakt to není příjemné) a pokud se k nim člověk otočil zády, hned si o něm něco začali šuškat. Musím ale říct, že obsluha se snažila a paradoxně to bylo celkem milé. Pro mě to bylo i navýšení sebevědomí, že to s mojí angličtinou není tak strašné.

Jinak pokud by vás zajímalo, co takový Ukrajinec má za symbol luxusu, tak je to značkové oblečení. U nich se to ale zaseklo na značce adidas. Kdo nemá aspoň mikinu adidas, ten je brán za losera. Tak či tak, levno tam je pořád. Jedli jsme většinou v těch lepších restauracích a pořád jsme byli pod cenou toho, co je normálem u nás. A konečně jsem pochopila, co je to ten šašlik. A z toho vzniklo i: „Když nevíš, co si dát, dej si šašlik.“ Šašlik je marinované maso, grilované á la špíz a podává se s cibulí. A taky si u něj sami určujete gramáž.

Z mého zemědělského pohledu je to taky zajímavá země. Pokud najdete obdělané pole, tak je to zázrak, za to pastviny i s pasenými a pasáčky, ty jsou všude. A na každém kroku je to samé hroznové víno! Na zahradách ho mají všichni a občas je z cesty vidět i nějaká ta zanedbaná vinice. U části jsem tipovala, že majitel umřel a zůstalo to tak, jak to bylo. Pokud by vás zajímalo, co tam mají jako plevel, tak je to chmel. Na kamenech jsou šlahouny, ale jako pivo se tu prodává „Žatecky gus“.

Kdo mě zná, tak ví, že pro mě srdeční záležitost jsou zvířata. Tady jsem se opravdu hodně vyřádila a otestovala. Psi tu pobíhají všude. A nejsou to takoví ti nemocní a apatičtí tvorové. Oni jsou veselí, jsou v partě a běhají si po frekventovaných a méně frekventovaných částech vesnic. Radši nechci vědět, jak se tu regulují (na okrajích je hodně žebráků, nedivila bych se ničemu), ale ten zbytek je zjevně šťastný. Nejsou ani vyhublí. Je dost snadno poznat, kdo z nich je domácí mazlíček. Divocí psi totiž nemají obojek. Punťa (nevím, jak se jmenoval, ale poslouchal na to) na ubytování obojek měl, ale zrovna dvakrát šťastný nebyl, takže jsme si ho málem odvezli jako suvenýr. A kdyby ty hranice nebyly, tak už by tu se mnou byl. Musím podotknout, že jediný blázen, kdo si těchto psů všímal, jsem byla já. Jak jinak. Místní to brali jako automat, že tam něco takového je a nijak se ke psům nepřibližovali. Na oplátku se psi nepřibližovali ani k nim. Já se s několika podělila o sušenky a hned bylo lépe. Legrace byla v sobotu, kdy jsem natrefila na takového nějakého ratlíka a ten mě za sušenky dovedl k opuštěné zahradě, kde jsem se nacpala hroznového vína. U nás by se takový čokl na vděk vyprdl. Pokud jsem ale pro Ukrajince byla nedůvěryhodná (to ty moje zrzavé vlasy), tak po těchto akcích jsem pro ně byla už úplně odepsaná. Měla jsem ale alespoň více času na další sondu a to do orienťácké ukrajinské a ruské povahy. No a sami se o své mazlíčky zrovna dvakrát nestarají. Velcí psi jsou zavření v malých kotcích a do malých psů se pro změnu velmi dobře kope. V noci si pak na kňučení musíte zvyknout.

Už jsem psala, že jsem tak nějak myslela, že pomáhání si navzájem je u nich normální. Viz to odvezení autem. Ale není. V ČR jsme zvyklí, že na závodech si pokecá pomalu každý s každým, i ti, co se navzájem nějak moc nemusí, se můžou dát do řeči. Tady ne. Baví se mezi sebou jen ta skupina, která spolu přijela, jinak se ignorují. Těžko říct, jestli je to tím, že se neznají nebo prostě mají takto uzavřenou povahu. Je ale dost smutné, že my jsme na shromaždiště vezli paní z Ukrajiny, když na ubytování bydleli lidé z jejího kraje, taky s autem. Buďto se jich bála zeptat, jestli ji svezou nebo oni odmítli. Přitom to byla dvojice cca našeho věku a vyjížděli v podobném čase. Ale zase nejsou tak zaprdění, aby se báli na něco zeptat. Při mých toulkách lesem, se mě pár lidí dotázalo, kde je start/cíl. Člověk se tak naučí alespoň pár nových slovíček. Ale v závěru, tak nějak jsem předpokládala, že budou družní víc.

Krátký pobyt na Ukrajině pro mě dost znamenal. Ať už výletem do Iršavy, kde se narodila moje babička a sloužil pradědeček jako četník, po zvířata až po lidi. A nesmím zapomenout na místní sladkosti, kterých mám tady před sebou zásobu. Je nutno dodat, že ubytování bylo čisté a moderní. Jediná vada byla sprcha. Tekla z ní úplně rezavá/hnědá voda a to ještě velmi malým tlakem. Jestli to bylo rezavým potrubím nebo to brali z řeky Už, už se nedozvím.

Mírně jsem doufala, že třeba i natrefím ještě na nějakého Čechoslováka. Podle mojí teorie jich tady mělo být dost. Částečně to mohl být pán, který nám radil cestu první den. Kor teď mi přijde, že byl naproti typickému Ukrajinci velmi přátelský, ale úplně kouzelný okamžik přišel ve chvíli, kdy jsem čekala před místní sámoškou. Tam se přede mnou potkali dva pánové kolem osmdesáti let a navzájem si s českým přízvukem popřáli „Dobrý den.“

Byl by to krásný konec výletu, kdyby nebylo hranic. Jak jsem začala, tak taky končím. Na ukrajinské straně to tentokrát bylo v pohodě. Až na dotěrné dotazy, jestli kouříme a nepašujeme drogy. Problém nastal na straně slovenské. Tam jsme nabrali zpoždění hodinu. Horko těžko jsem snášela hrabání se ve věcech, ale mohli jsme na tom být hůř. Zjevně každý autobus se musí celý vyskládat a cestující šli kamsi dovnitř i se svými všemi zavazadly. Nejlepší byla (asi) sportovní výprava, která si na hranice přihasila pěšky. Jak ale říkávám, všechno zkušenosti se můžou v životě hodit. Teď už třeba vím, že není nuté mít na hranicích uklizené auto. Oni vám ho celníci stejně celé zpřeházejí…

http://zorik.rajce.idnes.cz/Ukrajina

P.S. A protože je to Ukrajina po mém, tak tady dávám fotku, co jsem tam jela doopravdy dělat.