Šachovnice orientačního běhu

V neděli nad ránem se na silnici mezi Vodňany a Pražákem stala tragická dopravní nehoda. Řidič tam srazil dva chodce a ujel z místa nehody. Těmi dvěma chodci byli Marie Žabková (ZBM8753) a Martin Henych (SJC8601) a ani jeden z nich nepřežil. Sobotní etapa Vodňanského kapra tak byla posledním závodem v jejich životě…

Marii Žabkovou jsem osobně bohužel příliš neznal, ale smrt Hendyho mě osobně dost vzala. Jasně nebyl to vyloženě můj kamarád, ale znal jsem ho v podstatě deset let, od doby, co jsem začal běhat celostátní závody OB. Pamatuji si ho jako vynikajícího orienťáka, díky kterému to žilo všude tam, kde se objevil. Za svůj život stihl vyrobit neskutečné množství průšvihů, spoustu lidí naštvat, ale ještě mnohem víc lidí pobavit a rozesmát. Byly chvíle, kdy bych ho nejraději zabil, ale na druhou stranu život bez lidí jako on by byl sotva poloviční.

Nechci tady teď psát, o všech vzpomínkách, které s ním mám spojené, ale když jsem v pondělí běžel z práce domů přes Divišovu čtvrť, nemohl jsem si na něj nevzpomenout. Právě on tady kdysi vyhrál mnou pořádaný 4. ročník MB v NOPB, který se do historie zapsal jako nejbrutálnější. Když se tehdy po necelých čtyřiceti minutách vrátil z trati, tak se s úsměvem zeptal, jestli to jako mělo být opravdu na 20 minut. Ne jako většina ostatních, kteří nadávali. V to pondělí tam prostě byl všude kolem a já se zmohl jen na hlasité „Do prdele.“

Snad nemluvím jen za sebe, když teď napíšu, že nám tu bude všem chybět a nikdy na něj nezapomeneme. Děkujeme za to, žes byl takový jaký jsi byl!

***

Doufám, že tohle vynechané místo stačí na to, abych měl právo začít mluvit trochu i sobě. To co se stalo Hendymu, mě totiž donutilo ujasnit si některé věci ve svém životě. Nikdy nevíme kolik z něj nám ještě zbývá a je zbytečné věci, které chceme dělat, odkládat na dobu, až na ně (snad) bude čas. Žít bychom měli teď a tady, tak jak to uměl právě Hendy. Já sám osobně chci dělat spoustu věcí, na které teď nemám čas a dospěl jsem k názoru, že s tím musím něco dělat. Orienťák a tenhle blog mě sice baví, ale na druhou stranu mi berou spoustu času a síly, tudíž je logické, že právě tady omezím své aktivity. Tím neříkám, že o mě od zítřka neuslyšíte. Vážím si toho, že tenhle blog čte spousta lidí a proto ho od nového roku přetvořím do štíhlejší podoby. Mám to štěstí, že můžu žít a tak chci začít žít naplno a bez kompromisů a nenechat se svazovat tím, co „musím“ udělat. 

Vločka