Závěrečný masakr (16. nočák)
Tuto středu jsme se již po patnácté během letošní zimy po setmění měli sejít u některého z lesů v okolí Brna, abychom se vydali se světly na hlavách hledat kontroly. Pro mě ale tentokrát trénink začínal a vlastně i končil již o několik hodin dříve ještě za světla. Měl jsem totiž spolu s Muzzym na starosti jeho přípravu, přičemž dělení práce bylo jednoduché. Já trénink postavil a roznesl a Muzzy pak rozdával mapy a stáhl kontroly.
A kde že jsme se to vlastně měli sejít? Jelikož prostory v bezprostředním okolí Brna již byly na předchozích nočácích využity padla volba na poněkud vzdálenější Zbraslav, kde je velmi těžký les plný hustníků. Jedinou jeho slabinou je poněkud starší mapa, která sice prošla vloni na podzim lehkou revizí, která měla ovšem ke kompletnosti hodně daleko. Přesto jsem se ale rozhodl postavit opravdu těžkou trať, abychom si to na konec pořádně užili. Využil jsem přitom svých zkušeností z podzimního oblastňáku a snažil se vyhnout pasážím, kde mapa příliš nesedí. Kontroly jsem navíc umisťoval na pokud možno co nejjasnější objekty, kterými jsou v tomto lese především malé listnaté remízky uprostřed jehličnatých hustníků. Co ovšem trochu pozměnilo mé plány a dodalo tréninku zcela nový rozměr bylo počasí. V pondělí totiž přišla nejen na Jižní Moravě sněhová kalamita při níž napadlo několik desítek centimetrů sněhu. Hned v zápětí se sice začalo oteplovat a sníh začal velmi rychle odtávat, přesto ho ale ve středu, kdy už panovalo slunečné počasí s teplotami blížícími se deseti stupňům, v lesích kolem Brna zůstávalo velmi hodně. Zvláště uvážíme-li, že právě ve středu něco po poledni začalo astronomické jaro.
Na stavbu tréninku jsem si tedy nechal hodně času a již něco po třetí jsem tak byl ve Zbraslavi na kraji lesa a začal jsem se chystat do lesa. Chtěl jsem mít jistotu, že vše stihnu a že všechny kontroly budou naprosto stoprocentně správně. Stavbu tréninku jsem provedl v podstatě po jeho trati a tak jsem začal čtyřmi kontrolami v čisté pasáži na jihovýchodě mapy. Pak jsem ale vběhl do hustníku a v podstatě až do konce tréninku z něj nevyběhl. Všechny kontroly jsem se přitom snažil stavět na jistotu a pokud možno z jiné než náběhové strany, abych nedělal ve sněhu zbytečně stopy, které by účastníky tréninku naváděly. Když jsme tak u sněhu tak reálné sněhové podmínky byly dosti proměnlivé. V některých pasážích lesa bylo jen několik milimetrů a pod sněhem prosvítala holá zem a v jiných částech, zvláště na pasekách, bylo nafoukáno až dvacet centimetrů sněhu. Globálně pak člověk skoro celý trénink strávil ve sněhové vrstvě sahající někam nad kotníky, což učinilo běh dosti nesnadným a velmi silovým. Abych se ale vrátil k stavbě trati. Prvních pět hustníkových kontrol bylo skutečně bez problému a objekty byly jasné. Pak ale přišel drobný problém a to kontrola na bažince. Ta byla totiž pod vrstvou sněhu těžko rozpoznatelná a v jejím okolí byly nové průseky, které v mapě chyběly. Po chvilce hledání jsem však do ní neomylně šlápl a jednoznačně ji tak identifikoval. I tato kontrola tak tedy byla určitě správně. Následující dvě kontroly v nejzápadnějším cípu zbraslavských hustníků pak byly hodně těžké a nad jejich stavbou jsem strávil hodně času a pro jistotu jsem se na ně odrážel dvakrát z dvou různých směrů. Zbylých šest kontrol v západní části mapy tvořilo smyčku a opět bylo na jasných objektech a to jak v mapě tak v terénu. Po těchto kontrolách pak následoval dlouhý postup až do severovýchodního cípu mapy, o kterém jsem z podzimu věděl, že moc nesedí. Kontroly jsem tedy umístil na suché mělké rýhy, které v terénu byly jasně identifikovatelné. Jediným problémem bylo, že jedna z kontrol byla na nové pasece a reflex jsem tak musel dát kousek stranou, jelikož ho nebylo na co umístit. V samotném závěru pak ještě přišly ještě dvě kontroly v hustníku blízko kinologického ústavu a sběrka na jámě v těsné blízkosti cíle.
Trénink jsem stavěl 100 minut a po jeho postavení jsem měl pocit, že všechny kontroly jsou vcelku pohodlně dohledatelné a nebude to tedy takový masakr jak to mohlo vypadat z mapy. Kvůli sněhové pokrývce jsem ale neočekával, že by to někdo šel pod deset na kilák. To jsem se ale ve středu rozhodně ještě neměl jak dozvědět, jelikož jsem pouze počkal na Muzzyho abych mu potvrdil, že trénink je připravený a vydal se nezvykle brzo zpět k domovu. Ve čtvrtek jsem pak sondoval jak to na tréninku vypadalo a dozvěděl se, že můj odhad byl vcelku přesný. Běťak totiž šel na mapě bez cest dost přesně za deset na kilák a trénink si vcelku pochvaloval. Trochu více si tam pak pobyl Standa Mokrý, který se po zhruba osmdesáti minutách s mapou bez cest v ruce vrátil bez čtyřech kontrol. Velmi komplikovanou situaci pak měl Muzzy, který vše stahoval a poté co nemohl najít dvanáctku to zabalil a nechal stahování na některý z dalších dnů, kdy už ale do lesa vyrazí za světla. O dalších zúčastněných pak nemám informace, takže můžu jen doufat, že se trénink i přes jeho nespornou náročnost alespoň trochu líbil.
Celkově jsme se letos v zimě mohli zúčastnit patnácti nočních mapových tréninků v jejichž pořádání se vystřídala vcelku početná skupina lidí a které byly otevřené komukoliv. Já osobně si toho velmi cením a jsem rád, že tyto nočáky vznikly a rád bych touto cestou poděkoval všem pořadatelům tréninků a také Muzzymu, který se ujal jejich koordinace. Doufejme tedy, že příští rok v zimě bude opět příležitost účastnit se kvalitních nočních mapových tréninků, ať už je udělá kdokoliv.
Vločka