Orienťácký víkend na severu Čech (MČR Sprint + 4. ŽA Kytlice)
Je tu červen a s jeho příchodem začíná pomalu vrcholit jarní část letošní orienťácké sezóny. Hned v pátek prvního června se totiž rozdávala letošní druhá sada mistrovských medailí. Ti, kteří je chtěli získat museli splnit nelehká kvalifikační kritéria na MČR na sprintu a navíc vážit cestu až do míst, kde Labe opouští naši republiku, tedy do Děčína. Pořádání této vrcholné akce se ujal místní klub orientačního běhu v součinnosti s Novoborskou Jiskrou a již během příjezdu bylo jasné, že pořadatelé nic nepodcenili. Na dobu závodu byla připravena uzavírka závodního prostoru, za účelem parkování byl k dispozici rozsáhlý areál přístavu a jako shromaždiště fungovala hala místního basketbalového klubu.
První dojem byl tedy vynikající, ale základem pěkného závodu na sprintu je především kvalitní závodní prostor. K tomu jsem byl po zkušenostech z minulého týdne, kdy se sprintovalo po moravském Lipníku nad Bečvou lehce skeptický. V centru Děčína je sice zámek na skalním ostrohu s přilehlými zahradami, ale zbytek centra se zdál být z dostupných map zcela obyčejný s pravidelnou zástavbou. Jelikož jsem ale startoval hodně na konci (Áčka šli navíc až po mistrovských kategoriích), tak jsem již před startem zaslechl hlasy, že dnes to není vůbec ale vůbec o rychlosti běhu. A o tom jsem se také záhy přesvědčil. Poté, co jsem zdárně nalezl svůj start (mistrovské kategorie měly jiný) a vydal jsem se na trať nestačil jsem se divit. První dvě kontroly nebyly sice nijak těžké, ale nedávaly prostor namapovat si nic dopředu. Pak se nějak alespoň trochu rozumně proplétám na trojku a čeká mě krátká čtyřka v zámeckých zahradách. Vůbec netuším jak se na ni mám dostat a jsem rád, že nacházím alespoň trochu rozumnou variantu. V podobném duchu pak trať pokračuje až k sedmé kontrole. Osmička je pak nádherná a zásadní volba. Doteď si nejsem úplně jistý kudy to bylo nejrychlejší. Každopádně svou nerozhodností ztrácím úplně zbytečně dvacet vteřin… Poté následuje jeden odpočinkovější postup podél rybníka. Následující pasáž centrem města pak nebyla nijak výrazně záludná, ale nedávala žádný prostor k namapování si trati dopředu a tak skýtala mnoho příležitostí k chybám. Ten opravdový sprint hlava nehlava to pak byl až na sběrku a do cíle.
Celkově to byl nádherný orienťácký zážitek, i když trval méně než 15 minut (mimochodem si cením toho, že směrné časy nebyly klasicky přetažené). Již dlouho se mi s mou „závratnou“ rychlostí běhu nestalo, že bych se musel na sprintu brzdit v těžkých pasážích. Jedinou kaňkou z mého pohledu pak byla řada diskusí a protestů o tom, kdo kde skákal jakou zeď a překonával něco nepřekonatelného. Je škoda, že tato pravidla v orienťáckém sprintu jsou, jelikož je nikdo není schopen objektivně zkontrolovat. A popravdě řečeno skok z nějaké zdi nemusí být nutně ani snahou o podvod. Při sprintu se běží na krev a občas se v mapě něco přehlédne nebo špatně přečte. Ani já jsem si v jednom místě nebyl zcela jistý, jestli náhodou nejdu přes zakázaný hustník. V cíli jsem zjistil, že jsem nešel, ale v terénu mi to bylo jedno a rozhodně jsem kvůli tomu nebyl ochoten zpomalovat. Každopádně sprint dopadl tak jak dopadl a vítězům náleží sláva a poraženým čest. Nás z nižších kategorií pak může těšit to, že jsme u toho byli a měli možnost si užít jeden z nejlepších sprintových závodů, co jsem kdy na našem území běžel.
Následujícího dne pak otěže nabitého víkendu převzal již pouze oddíl Jiskra Nový Bor, který pořádal
A alespoň pro mě tedy opravdu nebylo. Po včerejším dopoledním dešti byl terén ještě více podmáčený než obvykle, což nám dala důkladně pocítit již první kontrola na okraji zarostlé bažiny. Z koncepce celé trati pak bylo znát, že stavitel nás nehodlá zbytečně tahat do kopců a naopak se nám snaží postavit zajímavé volby, nebo nás alespoň nachytat a svést na horší variantu postupu. Částečně kvůli velikosti zmapovaného prostoru (menší A4 v patnáctce) také notně využíval změny směru a střídání délek postupů. Mimochodem, když už se zmiňuji o velikosti zmapovaného prostoru, tak při postupu na pětku bych ocenil trochu větší mapu. Ideální postup vedl po jejím okraji a nebylo úplně zřejmé, jestli se nevyplatí jít mimo mapu. Z voleb bych pak vyzdvihl především kontrolu deset a dvacet dva. V obou případech bylo nutné přemýšlet a existovalo rozhodně docela dost variant. Mě osobně jen nepotěšilo, že cesta, po které jsem se rozhodl vystoupat na jeden z kopců při postupu na desítku se ukázala být bažinou s hloubkou místy až po kolena…
Každopádně se mi trať hodně líbila a to i přes to, že jsem v mapově těžké pasáži v hustnících necelé dva kilometry silně vytuhl. Pořadatelé sice rozmístěním občerstvovaček zhruba po třetinách trati dělali vše pro to, aby se tak nestalo, ale nedostatek tréninku se projevit prostě musel. Poslední dvě „middlové“ kontroly v blízkosti cíle už jsem tedy spíš jen obešel a byl nakonec rád, že jsem to celé stihl těsně pod sto minut… Na druhou stranu je ale potřeba poznamenat, že trať rozhodně nebyla nijak přehnaně dlouhá nebo náročná, jelikož vítězné časy se pohybovaly jen těsně nad osmdesátiminutovou hranicí.
Nedělního middlu jsem se již nezúčastnil, ale i tak jsem si po dvou dnech strávených na severu Čech odvážel vzpomínku na dva velmi pěkné a pořadatelsky dobře zvládnuté závody. Uvidíme, kdy se zase oddíl z Nového Boru odhodlá zmapovat nějaký podobně zajímavý prostor a uspořádat velké závody, každopádně už teď se na to těším.
Vločka