Sedm krás Sedmihoří (3. a 4. ČP)
Co moje paměť sahá, tak do Západních Čech celostátní závody Českého poháru nezavítaly. Letos se to však zásluhou plzeňské Lokomotivy mělo změnit. Tento oddíl se nás totiž rozhodl pozvat do prostoru zvaného Sedmihoří, nalézajícího se mezi Horšovským Týnem a Stříbrem nějakých
Jelikož je Horšovský Týn od Brna dosti daleko, dálnice D1 je rozkopaná a zvířectvo muselo být odvezeno před odjezdem do Olomouce, tak jsme s Hankou vyrazili už v pátek a cestou se ještě stavili na výletě v plzeňské zoo. Do Horšovského Týna, kde jsme byli ubytovaní, jsme tak dorazili někdy po sedmé hodině večer. Tam už na nás čekala členka pořadatelského týmu a předala nám klíče od tělocvičny. Zbytek těch, co nocovali v blízkosti závodů už z pátku na sobotu pak dorazil o několik hodin později. Vzhledem k poloze závodů jich však bylo velmi málo a většina závodníků se rozhodla jet na závody až ráno. Noc v poloprázdné tělocvičně tak byla velmi pohodová a ráno se spalo zhruba do půl deváté. Vzhledem startu naplánovanému na poledne nebylo kam spěchat.
Shromaždiště závodů bylo na rozlehlé louce nedaleko obce Mezholezy, přičemž všechno, včetně obrovského stanu s občerstvením a parkoviště aut bylo vcelku kompaktní. Jediní, kdo se trošku prošli byli závodníci dorazivší autobusy. Na programu pak byla klasická trať, jejíž parametry ve většině kategorií slibovaly náročný závod. Na nás v kategorii H21A například čekala porce téměř čtrnácti kilometrů s převýšením něco přes
Dle předpokladů to pak bylo zajímavé už od začátku trati. Úvodní dvě kontroly byly na balvanech ve velkém balvanovém poli zpestřeném přítomností dvojkového jehličnatého hustníku. Trojka pak přišla s poněkud těžší dohledávkou větvení údolíček v jedničkovém hustníku. Na čtyřku pak přišel první z pěti dlouhých postupů, které si pro nás stavitelé připravili. Jednalo se přitom o vcelku pěknou volbu ze čtyř vcelku rozumných variant postupu kolem jednoho z dominantních vrcholů na mapě zpestřenou o nutnost zpomalení v dohledávce. Krátká pětka pak představovala middlovou vložku v balvanovém poli a vcelku dost se na ní chybovalo. Alespoň já tu nechal přes minutu. Šestka pak přinášela další dlouhý postup. Tentokráte se v začátku postupu kličkovalo mezi hustníky a pasekami, abychom se v závěru museli vypořádat s dalším vrcholem mapy. Variant postupu bylo opět hodně a bohužel jsem si nevybral zrovna tu nejlepší, když jsem se těsně před kontrolou zasekl ve dvou dvojkových hustnících. Následující tři kontroly pak byly kratší, přičemž zvláště osmá kontrola vyžadovala nemalou pozornost. Desítka pak představovala možná nejhezčí volbu závodu. Variant postupu přes hřeben tvořený čtyřmi samostatnými vrcholy bylo opravdu hodně. Navíc dohledávka nepatřila k nejsnazším. Následující tři kontroly pak byly kratší a bylo na nich nutné se vypořádat s průběhy několika nepříjemných hustníků. Předposlední dlouhý postup pak přišel na 14. kontrolu a nesl se v podobném duchu jako předchozí volba na desítku. Opět se bylo potřeba popasovat s hřebenem tvořeným několika samostatnými vrcholy s řadou variant volby postupu. Na krátké patnáctce pak přišla v pořadí třetí poslední občerstvovačka. V tomto místě jsem si tak nějak uvědomil, že jsem u konce závodu, jelikož už mě nečeká žádný kopec. Nejdelší postup závodu na šestnáctku jsem tedy napálil co to šlo a dosáhl na něm druhého času. Mimochodem, zde se moc voleb nenabízelo a navíc se probíhalo stejnými místy jako na šestku. Na druhou stranu na konec závodu takovýto atletičtější dlouhý postup dobře padl. Samotný závěr trati tvořený čtyřmi kratšími postupy pak už byl opět technický a svým charakterem připomínal spíše middle.
Celkově lze hodnotit závod jen v superlativech. Terén byl vynikající a mapa byla také určitě hodně nadstandardní. Diskutovat se dalo snad jen o klasifikaci některých jedničkových hustníků, ale to na kvalitě závodu nijak neubralo. Stavba tratí pak byla další ze silných stránek závodu, když jednotlivé dlouhé postupy skýtaly množství voleb a byly vhodně proloženy kratšími postupy nutícími závodníky měnit tempo běhu a styl orientace. Snad jen délky tratí byly lehce nadhodnocené, ovšem upřímně říkám, že se to za směrných 90 minut zajisté stihnout dalo. Sám jsem sice šel 104 minut, ale minimálně 4 minuty jsem nechal na chybách a navíc začátek závodu absolvoval až s přehnaným respektem. Navíc v současné formě rozhodně nepatřím na špičku áčkových klasik…
Po závodě jsme pak vyrazili s Hankou na jídlo do nedalekých Domažlic, kde jsme si zároveň prošli tamní pěkné historické centrum. Večer na nás pak čekala opět poloprázdná tělocvična v Horšovském Týně. Pořadatelům se totiž podařilo závodníky rozmístit do asi desítky škol v zhruba sedmi městech a městečcích v okolí závodů a tak na naši tělocvičnu připadlo jen necelých 50 nocležníků. Proti nedávnému Vrbnu prostě nebe a dudy.
V neděli pak byla na programu krátká trať konaná ve stejném prostoru a ze stejného shromaždiště. Ze včerejší klasiky nám přitom zůstala střední rovinatější část mapy okořeněná krom množství balvanů i několika oblastmi hustníků a rozvětvených systémů melioraček a bažin. Na start to pak bylo téměř tři kilometry, jelikož bylo potřeba závodní prostor obejít. Pořadatelé ovšem zajistili stejně jako na včerejším mnohem bližším startu pitnou vodu a navíc také toi-toiky a tak to nebylo nikterak na obtíž.
Samotná trať middlu se pak nesla přesně v tom duchu, jak se dalo po včerejšku očekávat. Úvodní pasáž čtyř kontrol vedla plochou oblastí s množstvím balvanů a pásy jedničkových, občas těžko identifikovatelných, hustníků. Cestou na další dvě kontroly jsme pak obtraverzovali jeden ze zdejších vrcholů. Právě šestou kontrolu se mi přitom podařilo zdárně zkazit, když jsem přetočil traverz a skončil o hustník jinde… Sedmička pak představovala fyzicky náročný přeběh na vedlejší kupu. Zdánlivě jednoduchá osmička se pak ukázala býti zrádná dohledávkou vcelku ploché kupy skryté ve vysokém borůvčí. Po prokličkování mezi hustníkem a pasekou nás pak devítka zavedla do první „modré“ oblasti závodu, kdy jsme si orazili jednu z bažinek. Přes žluto-zeleno-modrou oblast jsme se pak museli probít i na desítku, ale pěšina před kontrolou celý postup dosti zjednodušila. Po lehké jedenáctce pak následovaly dvě kontroly ve velmi hezké části mapy plné kamenů, prohlubní a dosti neurčitých jedničkových hustníků. Nechat se tu dalo opravdu dost, ovšem na druhou stranu vše perfektně sedělo a kontroly rozhodně nebyly na náhodu. Po jednodušší čtrnáctce v čistém lese pak přišla závěrečná hustníková pasáž. Dohledávky melioraček se však daly jít hezky na jistotu, což jsem také učinil. Poslední dvě kontroly pak byly na jámě a prohlubni ve velmi členité oblasti bezprostředně u shromaždiště a dalo se na nich nechat opravdu hodně času, zvláště při jejich podcenění, k čemuž zvláště sedmnáctá kontrola vcelku sváděla.
Pokud jsem sobotní klasiku hodnotil v superlativech, tak totéž si zaslouží i nedělní middle. Byl opravdu technicky náročný a navíc to nebyl žádný fyzický brutus. Přesně takhle by podle mě měl middle vypadat a to i proto, že k úspěchu vedla pouze kombinace dobrého fyzického výkonu, v hůře průběžných pasážích nutného, spojeného z bezchybnou orientací. A právě s tím druhým měla spousta závodníků, včetně mě, problémy. Nutno ovšem jedním dechem podotknou, že to rozhodně nebylo chybou mapy, která byla opět vynikající.
Celkově se jednalo o jeden z nejlepších celostátních víkendů, který jsem v posledních letech zažil. Nádherné terény byly vyšperkovány kvalitní mapou z níž stavitelé vyždímali co se dalo. Po pořadatelské stránce jsem také žádnou chybu nezaznamenal a na pořadatelích navíc bylo vidět, že si možnosti udělat pro nás velké závody váží a ke všemu přistupují velmi zodpovědně. Troufám si tedy tvrdit, že všichni, bez ohledu na své výkony a výsledky, odjížděli ze závodů spokojeni. Ti co se jich nezúčastnili pak nemusí až tolik smutnít, jelikož druhá šance se jim naskýtá o prázdninách roku 2014, kdy by se v tomto prostoru měly uskutečnit třídenní etapové závody, které zajisté s nezájmem závodníků problém mít nebudou…
Vločka