Štěpánký běh Syrovice (3. BBP)
Vánoce jsou sice svátky klidu, ale navzdor tomu většina běžců z z Brna a blízkého i vzdálenějšího okolí o druhém svátku Vánočním sjede do Syrovic, malé obce nedaleko Rajhradu, kde poté provozují činnost, která toho s klidem nemá moc společného. Zdejší kros patří k velmi tradičním, přičemž už před několika lety dosáhl „plnoletosti“ a do seriálu BBP patří co pamatuji a to již mnoho let v nezměněné podobě. Stejně tak jako každý rok se tedy i letos parkovalo na fotbalovém hřišti, tentokráte pokrytém tenkou vrstvou sněhu a centrum závodu bylo situováno v nedaleké sokolovně.
Hlavní veličinou, která každým rokem nejvíce ovlivňuje syrovický závod je počasí. Letos panovala teplota těsně nad nulou a silně inverzní počasí s celkem hustou mlhou. Zem přitom byla pokryta tajícím sněhem tvořícím zhruba centimetr až dva tlustou vrstvu. Ač se to bude zdát divné, tak to považuji za velmi příznivé počasí, jelikož zde pamatuji mnohem horší podmínky. Před několika lety bylo například téměř souvislé náledí po celé délce trati. Po doběhu pětkařů jsme se pak dozvěděli, jaké podmínky letos na trati opravdu panují. První část trati vedoucí po polních cestách skrz místní vinicí byla zasněžená, ale nikde nebylo namrzlo, tudíž se jednalo o celkem pevný podklad, opakovanými průběhy běžců ovšem dost rychle degradující. Zadní část trati vedoucí po polní asfaltce pak byla průběžná mnohem lépe. Na asfaltu byly sice protažené jen dvě mokré koleje, mezi kterými byl pruh sněhu, ale to v této části již nevadilo, protože stoupání na konci vinic startovní pole vždy roztrhá natolik, že na asfaltu k tlačenicím již nedochází. Poslední pasáž vedoucí po silnicích a přivádějící běžce ke kostelu pak byla logicky protažená zcela, stejně jako tradiční schody ke kostelu.
Po doběhu pětikilometrové trati, kde se výtečně dařilo Lucce Procházkové, která za sebou nechala nejen všechny ostatní ženy, ale i řadu borců z řad orienťáků se s úderem čtvrt na dvanáct na desetikilometrovou trať vydalo hlavní pole čítající více než 250 závodníků. Začátek závodu byl tradičně dost na lokty, jelikož trať se zhruba po prvních dvou stech metrech dosti silně zužuje. Navíc většina atletů příliš neumí běhat na rozbředlém sněhu, a tak je potřeba při proplétání se mezi nimi dávat pozor, aby člověk nepoznal až příliš zblízka některý z keřů kolem trati. Při výběhu na asfalt se pak situace vždy výrazně zklidní. Ovšem pro mě to nebývá zas až taková výhra a to se potvrdilo i letos. Z kopce prostě neumím dostatečně protáhnout krok a tak mě vždy všichni pomalu ale jistě předbíhají. Drobnou šanci na odpověď a získání několika pozic pak mám vždy v krátkém stoupání před JZD, kde jako správný orienťák držím oproti atletům stále konstantní tempo. Tedy alespoň v prvním kole. V druhém už to tak slavné nebývá…
Celkově se mi letos běželo velmi dobře a i přes mlhou sníženou viditelnost jsem se dlouho držel na dohled soupeřů celkem zvučných jmen. Možná mě popoháněla skutečnost, že někde v zádech jsem měl Michala Šrubaře a netoužil jsem příliš po tom se s ním potkat na trati v přímém souboji. Na konci trati ovšem přišel pro Syrovice dosti tradiční scénář. Balík ve kterém jsem sbíhal ke kostelu mě po výběhů schodů začal postupně předbíhat, přičemž v prudkém seběhu od kostela a následujícím kopečku do cíle jsem nebyl schopen nástupu atletů účinně vzdorovat. Každopádně s tímto scénářem jsem již dlouhodobě smířen a hlavní co mě zajímá je dosažený čas. Ten byl na hranici mého lepšího standardu. Můj osobák na této trati byl sice v nedohlednu, ale oproti dvěma posledním rokům jsem se lehce zlepšil, přičemž za mnou zůstalo několik legendárních soupeřů, jako například nezničitelný pak Kaše…
I Michalovi se vcelku dařilo. Byla to jeho první účast na BBPéčku a zakončil ji na začátku druhé stovky s necelými deseti minutami ztráty na čelo. Mimochodem, když jsme u toho čela. Pro vítězství si doběhl Jan Kohut a rozhodně asi nebude souhlasit s mým tvrzením, že podklad byl pevný a podmínky dobré. Letošní ročník byl totiž o zhruba dvě minuty pomalejší než ten předchozí…
Po doběhu na nás pak čekal tradiční svařák, který jsem si jako řidič musel tradičně odepřít. Kvůli své Bílovické posádce auta jsem jsme pak ze závodů vcelku spěchali na vlak, takže nezbývalo, než se rozloučit se všemi známými, popřát jim vše nejlepší do Nového roku a těšit se na ně třeba na dalším závodě BBP, který se bude konat už v roce 2013 v Kuřimi.
Vločka
