Syrovický fičák (4.BBP)
Existuje snad jediný závod brněnského běžeckého poháru, kterého jsem se účastnil pokaždé od chvíle, kdy jsem na podzim roku 2002 poprvé zavítal na BBP do Jehnic. Tímto závodem jsou tradiční povánoční Syrovice, které mají v kalendáři své unikátní a nezastupitelné místo. Za těch 12 let se zde totiž vůbec nic nezměnilo. Parkuje se pořád na stejném místě, převléká se pořád na stejném místě a také se běhá pořád ta stejná trať. Jediné co se pro mě změnilo byl v roce 2006 počet kol, které bylo potřeba oběhnout, jelikož už jsem vyrost z juniorské kategorie a musel se začít měřit s tím nejlepším, co v Brně a jeho širokém okolí běhá.
Letos jsem tedy již po osmé vyrazil na delší téměř desetikilometrovou trať. Notně povzbuzen svými výkony na letošních závodech v Jehnicích a Okrouhlé, kde jsem si výrazně vylepšil osobní traťové rekordy jsem s napětím očekával jaké podmínky letos budou na trati panovat. Vzhledem k termínu tu totiž pamatuji už všechno možné od tvrdého podkladu, přes bláto, sněhovou břečku až po ledové kluziště. Letos jsme však měli vcelku štěstí. Teploměr ráno v Brně ukazoval spíše jarních
Předstartovní předpoklady o rychlosti trati se pak potvrdily už na pětikilometrovém závodě. Ten byl velmi dobře obsazený a také velmi rychlý. V nabité konkurenci se pak hodlala zviditelnit tradičně široká skupina orientačních běžců. Tentokráte se ovšem příliš nedařilo, když nejrychlejším byl Pavel Záděra, který v závěrečném stoupání do finiše urval třetí místo zhruba půl minuty za vítězem časem něco pod sedmnáct minut. Tradičním želízkem v ohni mezi ženami, je pak Lucka Matulová, která ani tentokrát svou kategorii nevyhrála, když skončila těsně druhá.
Hlavní mužská kategorie pak odstartovala přesně podle plánu v 11:15 a k jejímu zdolání se letos odhodlalo 289 závodníků. Nešlo však pouze o kvantitu, jelikož jména vyvolávaná do první řady dávala tušit, že letos bude opět v ohrožení magická půlhodinová hranice, kterou před dvěma lety prolomil Jiří Homoláč. Já osobně jsem se však nezalekl a hned po startu opět začal praktikoval svou osvědčenou taktiku spočívající v rychlém začátku spojeném s vyhnutím se úvodní tlačenici ve středu startovního pole. Ještě po nějakých patnácti set metrech jsem tedy měl těsně před sebou dravce typu Ondry Novotného, Jendy Zháňala nebo Tomase Liščinského. Po náběhu na asfalt pak přišlo to co nevyhnutelně přijít muselo a to pomalý propad směrem vzad. Zdejší táhlá mírná klesání vyžadují protáhnout krok, což není mou silnou stránkou, na druhou stranu jsem se však dokázal vcelku držet jednotlivých skupinek. Do druhého kola jsem tak probíhal za 18 minut spolu s Vladanem Henkem. Zde už propad nebyl tak dramatický, přesto bylo mé druhé kolo o tři čtvrtě minuty pomalejší než to první a na konci jsem se hodně otáčel. Bylo totiž po kom. Tentokráte za mnou totiž zůstali někteří tradiční soupeři jako Standa Mokrý nebo Petr Matula. Skalp na jaře výborně běhajícího Štěpána Hrobaře se pak také počítá. Jen škoda ztracené pozice v závěrečném stoupání. To už je ale jakási tradice se kterou asi nic nenadělám.
Na čele pak byl závod opravdu rychlý. Trojice Jan Kohut, Robert Míč a Miloš Nykodým upekla zbytku světa a srovnala se poblíž času 31 minut. Půlhodinová hranice tak sice nepadla, ale o nějakém pomalém tempu také nemůže být řeč. Miloš pak sice stále vede průběžné pořadí, ale stále se mu letos nepodařilo vyhrát, tak snad na začátku ledna na pro orienťáky velmi příhodné trati v Kuřimi. V první desítce pak ještě z orienťáků skončil Pavel Brlica na sedmém místě a ani další se nedali nijak zahanbit. Já osobně pak dosáhl svého druhého nejlepšího umístění mezi muži vůbec v podobě 40. místa a opět posunul svůj traťový rekord, i když tentokráte jsem svůj čas z roku 2007 vylepšil pouze o 13 sekund.
Letošní Syrovice se tedy vydařili a to včetně tradičního čaje a svařáku a nezbývá než se těšit na další ročník. I když Kuřimský kros konaný 4. ledna 2014 je přece jen o něco blíže…
Vločka
