Návrat do elity
Na podzim roku 2009 se to stalo poprvé. Tehdy se běžel Český pohár ve Vrbně pod Pradědem a účast elitních závodníků na něm byla mizerná. Tak se stalo, že jsem se tehdy poprvé vešel do elity na klasické trati. Bylo z toho tehdy předposlední, pětatřicáté místo s časem něco málo přes 110 minut a více než desetiminutovým náskokem na posledního, kterým byl tehdy Vask Komanec… Tehdy jsem prohlásil, že mám výkonnostně splněno a definitivně jsem se vykašlal na trénování. V poslední době jsem ale mimoděk zjistil, že na začátek druhé stovky v českém rankingu není v podstatě potřeba trénovat a stačí jen tak trochu běhat. Tak jsem tedy začal tak trochu běhat každý den do práce a začal potichu pomýšlet na to, že by bylo docela fajn dostat svůj nový klub také do elity.
Popravdě řečeno by mě ani ve snu nenapadlo, že se to podaří hned při první příležitosti, kterou byly závody pořádané mým bývalým klubem SK Žabovřesky Brno nedaleko Dalešické přehrady v Kramolíně. V rankingové tabulce u mého jména svítilo pořadí
Pojďme ale k samotným závodům. Hned od začátku bylo zřejmé, že pořadatelé je pojímají jako reparát za pokažené loňské MČR štafet a ani se tím nijak netajili. Pro mě bylo například velmi sympatické, že ze ZBM neběžel téměř nikdo a i někteří účastníci žákovských kategorií pomáhali pořádat. Co naopak působilo poněkud podivně byl termín mapování prostoru, který byl uváděn na období XI 2012 – IV 2013. Vzpomenu-li na letošní zimu, tak se mi nechce věřit, že byl celý prostor zmapován ve stavu bez sněhu. Hlavní kartograf, Zdeněk Rajnošek, je však bezesporu jedním z nejkvalitnějších českých mapařů a i ostatní členové týmu patří k tomu lepšímu, takže nehrozilo, že by mapa byla vyloženě špatná..
Po příjezdu do Kramolína na nás čekalo vcelku složité parkování. Pořadatelé to poněkud podcenili a přes četná upozornění ve všech předzávodních informačních kanálech, velké množství závodníků parkovalo mimo vyhrazená místa kdekoliv v obci, kde se zrovna našlo místo a ještě s největší pravděpodobností ušetřilo dvacku za parkovné (i když ta byla dost absurdní – parkování bylo daleko a pouze podél silnice). Každopádně, tohle bych pořadatelům příliš nevyčítal, šlo spíše o těžkou nedisciplinovanost závodníků. Trochu horší ovšem byla jejich částečná nekompetentnost, kdy jsem na závody jel na čas prezentace, pak ještě odjížděl do Třebíče pro HáPéčka a zase se vracel. Pořadatelé mě přes asi trojnásobné upozornění na tuto skutečnost nechali zaparkovat do řady ostatních s tím, že pak mám vyjet a budu znovu zaparkován, díra nedíra… V neděli už pak bylo parkování o něčem jiném, parkovací tým byl minimálně dvojnásobný a aktivně se do něj zapojil i pan ředitel.
Někdy o půl druhé jsem tak konečně definitivně zakotvil na shromaždišti, kde jsem již předtím postavil náš „oddílový“ stan Husky pro 3 osoby. Vzhledem k počasí to ale byla nutnost. Celý den bylo zamračeno a střídavě mrholilo až silně pršelo. Až do chvíle svého startu jsem pevně doufal, že se stane zázrak a déšť ustane, ale nakonec se tak nestalo. S brýlemi na nose jsem tak věděl, že to dnes půjde opravdu ztuha.
Start sobotního závodu na klasické byl umístěn stylově v blízkosti rozhledny Babylon. Pán na pokladně měl ovšem docela smůlu. Vidět nebylo nic a i kdyby ano, kdo z nás si bere na start drobné na vstupy? Po důkladném rozcvičení pak na mě čekalo 15,5 ostrých závodních kilometrů s převýšením
Mapa formátu A3, kterou jsem na startu dostal byla řádně pomalovaná, ovšem první zhruba ¾ trati vypadaly celkem letecky. Vypálil jsem tedy z kopce na jedničku umístěnou uprostřed hustníkové oblasti. Jelikož jsem nechtěl nic riskovat, tak jsem zvolil dohledávku na jistotu po průseku a kontrolka vcelku dobře naskočila. Krátká dvojka opět v hustníku pak taky. Následující pasáž pak naskytla první možnost to pořádně rozbalit. Kontroly 3 až 5 byly celkem lehké a běželo se čistým lesem a to do nijak závratných kopců. Na pětku to sice trochu do kopce bylo, ale nic zásadního. V takovémto typu terénu člověk mnohdy nastoupá spoustu metrů a ani o tom neví. Na šestku a především sedmičku pak bylo potřeba opět zpomalit, kdy jsme zavítali do oblasti erozních rýh. Šestku jsem našel podle nedalekého posedu ještě v pohodě, ale na sedmičku přišly problémy. Kvůli hustnoucímu dešti jsem nebyl téměř schopen číst mapu a navíc přeběhy rýh ve mně uvolnily ranní zácpu. Pohnojil jsem tedy lesík (a pak ještě dvakrát během závodu) a po zhruba minutě a půl ztráty se vydal na první dlouhý postup. Déšť by zrovna docela silný a tak jsem prostě držel směr a hlídal velké cesty a výrazné hustníky a paseky. Ono se ostatně stejně nic moc světoborného vymyslet nedalo. Dohledávka pak byla díky průseku vědoucímu až ke kontrole vcelku snadná. Devítka pak byl krátký technický postup zarostlou bažinou, ovšem opět se ke kontrole dalo dobře domapovat. Na desítce, před dalším dlouhým postupem pak přišla první ze tří občerstvovaček. Na dlouhé jedenáctce také nebylo moc co vymýšlet. Potřeba bylo jít co možná nejpříměji, jelikož šetření vrstevnic nemělo moc smysl. Následující 3 kontroly pak byly kratší a zavedly nás do oblasti terénních detalů. Zvláště dvanáctka pak byla poněkud těžší na dohledání. Patnáctka pak byla dalším typickým postupem první části závodu, kdy bylo potřeba prokličkovat co nejkratší cestou mezi několika hustníky. Po třech kratších jednodušších postupech čistým lesem jsme pak zavítali do prudkého svahu nad přehradou Mohelno, v němž se odehrával zbytek závodu. Poté co jsme odhalili, že na osmnáctku to jinak než téměř přímo nemá smysl na nás čekaly 2 velmi krátké postupy a dohledávky skalek. Následoval kratší fyzicky náročný traverz svahu, po němž přišla asi nejhezčí volba závodu. V tu dobu jsem byl těsně za Tomášem Kopcem, který mě doběhl o 6 minut a variantou zespodu jsem mu zde opět trochu utekl. Po krátké třiadvacítce pak přišel postup spíše na pozornost než na volbu. Ideální variantu těsně nad hustníkem jsem zdárně objevil a Kopemu definitivně zdrhnul, i přesto, že po cestě se pohyboval rozhodně rychleji. Předsběrka pak byla těsně u cíle a opět bylo potřeba vyřešil kudy na ni. Osobně jsem zvolil zbabělou obíhačku, ale rovně to bylo asi rychlejší…
V cíli se čas zastavil na necelých 111 minutách a opět z toho bylo předposlední místo s více než desetiminutovým náskokem na posledního, tentokráte Michala Henka. A pak že se historie neopakuje. Každopádně tentokrát to přede mnou bylo našlapané a docela mě mrzí, že jsem před nějakou dobou rezignoval na kontaktní čočky. Na kdyby se sice nehraje, ale vzhledem k tomu, že jsem závod oběhl relativně v pohodě bez křečí žaketů a podobných radovánek a i kotník načatý v Chrudimi vydržel, věřím, že bylo v mých silách jít minimálně o 5 minut rychleji. Stačilo aby bylo sucho, o 3 nedobrovolných pauzách na vyprázdnění nemluvě… Co se týče stavby trati tak ta se mi líbila. Konec ve svahu byl mapově zajímavý a přitom ne za každou cenu brutální. Na začátku se pak nic moc lepšího vymyslet nedalo, protože plochý terén a zásadní volby postupu se prostě nerýmují… Na tomto místě se pak ještě sluší vyzdvihnout výkon HáPéčka, který zaběhl velmi pěkně v kategorii H21B a obsadil v ní 15. místo při dosažení směrného času 90 minut. V této souvislosti dík patří také Arniemu, který umožnil přes počáteční problémy jeho pozdní start.
V neděli jsme se pak sešli opět na stejném místě a ačkoliv při odjezdu z Brna pršelo, tak v Kramolíně nás přivítala trhající se obloha a postupně se zlepšující počasí. Na programu pak byla krátká trať. Do elity jsem se, jako řada dalších, tentokráte nevešel a tak nezbylo než se zase pokorně vrátit do Áček. Parametry trati (
Po startu závodu na nás čekalo ovšem něco zcela diametrálně odlišného. První pasáž trati po diváckou kontrolu trvající plus mínus 12 minut byla totiž plochá, velmi rychlá a technická. Hned jednička byla ve změti hnědých kudrlinek a člověk si musel vybrat tu svou z řady kontrol v oblasti umístěných. Další 3 kontroly nás pak zavedly do bažiny v okolí včerejší osmé a deváté kontroly. Po rychlém přeletu čistým lesem pak následovaly 3 kontroly v jedničkových neohraničených hustnících. Zde se přitom dle mě zrovna projevil zimní termín mapování, kdy hustníček, na němž byla šestá kontrola měl trochu jiný tvar a navíc mi přišlo, že dosti zastrčená kontrola byla spíše se severovýchodu než severu. Po divácké osmičce pak přišla zcela odlišná pasáž trati, o níž se právě doběhnuvší eliťák Udr v rozhovoru s komentátorem závodu vyjádřil, že je pro „drsňáky“. A to předem říkám, že my áčkaři jsme to měli ještě drsnější než elita. Trať totiž vedla do prostoru u hráze přehrady Dalešice, kde největší koncentrace vrstevnic v celém závodním prostoru. Nejprve jsme sice celkem nevině probrousili tam a zpátky celkem plochý hřbet a sousední údolí, ovšem pak to přišlo. Dvanáctka ještě vcelku pohodová, tedy pro ty, co šli přes vrchol a nesnažili se šetřit vrstevnice traverzováním. Třináctka pak byl ovšem brutus. Skalka v kamenném poli. V mapě černé tečičky v terénu balvany jak prase. To všechno ve svahu a to ještě k tomu zarostlém jakýmisi keři. Vyhrál tu ten, kdo se nebál vrstevnic, zprasil to dolů na asfalt a pak dohledával z pěšiny. Já traverzoval a ačkoliv jsem neudělal vyloženou chybu byla hned minuta v háji. Čtrnáctka pak byla klopýtaná kamenným polem. Patnáctka pak byla „volba“. Buď natvrdo přes kopec, což byla blbost, nebo po asfaltu zprava, což byla kvůli délce taky blbost. A nebo do třetice zleva, částečně po asfaltu, což vypadalo vcelku OK, ale to by se člověk nesměl zasekat v hustníku na okraji privátu, který v mapě spíš nebyl než byl. Šestnáctka pak znamenala v mém případě vyprasit
V cíli jsem si pak říkal, že to nebylo až tak zlé a ztráta
Ačkoliv by to z předchozích odstavců mohlo vypadat, že se mi trať middlu nelíbila, tak to není úplně pravda. Byla brutální, o tom žádná, ovšem až na pasáž od 12. do 15. kontroly, která byla podle mě už přes čáru (navíc kamenné pole u kontrol
Celkově pak víkendové závody byly obstojně zvládnuté a rozhodně se řadí k lepšímu standardu. Při podrobnějším pohledu do zákulisí by se nějaké ty chybky našly, přičemž tou největší asi byla skutečnost, že v neděli došly na startu mapy kategorie H21A a část startovního pole startovala později v náhradních časech. V sumě si ovšem ZBM určitě napravilo reputaci a předvedlo letos první celostátní závody, které nebyly zralé na zrušení.
Vločka