Začátek druhé desítky (MB v NOPB)
Tento čtvrtek jsme v Kohoutovicích načali druhou desítku ročníků již tradičního MB v NOPB, které postupem času přerostlo v poměrně velkou a závodníky vyhledávanou akci. Jelikož jedenáctka je liché číslo a právě ona zahajuje druhou desítku, tak měl pořádání na starosti Chrobák, který situoval centrum závodu na osvědčené místo v podobě ZŠ Pavlovská a trať závodu do prostoru mapy použité zde na Áčkový sprint v roce 2010. Ostatně velké shromaždiště bylo zapotřebí, jelikož počet přihlášených se zastavil až na čísle 109, což slibovalo ještě větší tlačenice na prvních kontrolách než vloni.
Chrobákův pořadatelský tým je však velmi zkušený a tak se před závodem vše stihlo a na start se vyrazilo skutečně v plánovaných 18:30. Téměř stohlavý dav pak proběhl napříč celým prostorem mapy na místo mapového startu. Zajímavé bylo, že jsme během této cesty těsně míjeli kohoutovickou radnici a po závodě pak Chrobák říkal, že se vcelku bál, aby na nás někdo, jako na nepovolenou demonstraci, nezavolal policii. Na startu, který se nalézal na neosvětleném dětském hřišti mezi paneláky v severovýchodním cípu mapy nedaleko kohoutovických serpentin, pak Chrobák rozmístil 94 číslovaných map do tvaru, který už ani neměl připomínat kruh a dal nám krátké školení o pravidlech MB NOPB. Ta byla ovšem uvedena již dopředu na netu a tak to bylo školení dosti stručné. Podstatná informace, která se týkala kontroly číslo 47 však na internetu zveřejněna nebyla. Jelikož se totiž v blízkosti kontroly nalézá nebezpečný prudký svah plný popadaných větví, tak se Chrobák rozhodl na kontrolu umístit cyklistickou blikačku, abychom na ni nemuseli nabíhat přesně a mohli klacky oběhnout dle jeho pokynů ideálně zprava.
Po tomto brífingu už pak následoval pouze startovní výkřik a já se mohl, jako první přihlášený, chopit své mapy s číslem jedna. Počáteční strategii jsem měl jasnou. Okamžitě k lampě, nepřemýšlet nad ideální volbou postupu a k nejbližší kontrole. Dobře si totiž pamatuji ty loňské tlačenice a umím si spočítat, že letos i v případě tří náběhovek oproti loňským dvěma připadá přes třicet lidí na kontrolu. Díky tomu, že jsem to měl díky své brzké přihlášce nejblíž k lampě mi tato strategie dokonale vyšla a první kontrolu jsem razil jako druhý. Pak jsem teprve začal přemýšlet nad volbou a vymyslel jakousi variantu, která se mi zdála vcelku rozumná. Cestou na dvojku jsem běžel úplně první a tak se nebylo koho chytat, postupně se ale kolem mě začali objevovat další závodníci. Do kopce mě například svižným krokem předběhl Milouš a v mé blízkosti byl také neustále Drbča. Právě cestou na pětku jsem se nechal Miloušem strhnout a běžel oproti původnímu plánu na kontrolu 44. Tu jsem totiž nejprve přehlédl, ale nakonec v cíli zjistil, že ji to chtělo brát jindy. V ten moment jsem pak definitivně vytvořil dvojičku s Drbčou, se kterým jsme oběhli většinu trati. Každopádně v některých chvílích mi vůbec nepřipadalo, že se po Kohoutovicích pohybuje 94 lidí a nechápal jsem, kde všichni jsou. Bylo to ovšem asi tím, že trať byla tentokráte hodně technická a bylo na ní hodně temných zákoutí, logicky především na dohledávkách kontrol. Abych se ale vrátil k trati závodu. Mezi šestou a jedenáctou kontrolou na mém postupu přišla hodně technická a temná pasáž. Například kontrola 38 na hřbítku uprostřed velkého bílého lesíku opravdu nebyla zadarmo, stejně jako blikající kontrola 47. Jelikož jsem neviděl v mapě pořádně kódy, tak jsem totiž nevěděl že nabíhám právě na ni, zahučel do největšího smetiště a pak až uviděl červeně blikající světlo… Další kontroly jsem pak posbíral v jihovýchodní části mapy, nejprve v prudkém svahu nad starými Kohoutovicemi a pak i v sídlišti. Právě zde, v jednom ze zabušených průchodů mezi rodinnými domky jsem setřásl Drbču a postupně pochopil, že můj postup asi nebyl úplně ten nejlepší. Čekal mě totiž dlouhý přeběh po hlavní kohoutovické magistrále od konečné trolejbusů z ZŠ Pavlovská. Na druhou stranu jsem si však alespoň mohl za dobrého osvětlení v plné rychlosti spočítat kontroly a ujistit se, že je mám všechny. Trochu nejistý jsem pak byl z toho, že nikdo kolem mě v tu chvíli nebyl. Na předposlední kontrole jsem ovšem uviděl Milouše, který ji razil pár sekund po mě. V tu chvíli jsem pochopil, že to není asi vůbec zlý, a že pokud jde ještě na tu co já, tak mám šanci. Doběh byl totiž úzký. Bohužel však šel rovnou do cíle a letošní NOPB vyhrál. Já si zaběhl ještě pro poslední kontrolu a se ztrátou 62 sekund skončil druhý. Na třetího Jürgena tvrdě finišujícího se Standou Mokrým jsme pak čekali další zhruba minutu a pak už se to začalo trousit ve velkém.
Co se týče finálního zhodnocení trati, tak nezbývá než chválit. Prostor závodu byl pro NOPB téměř ideální a Chrobák to v něm postavil hodně zkušeně, když nám nabídl nepřeberné množství variant postupů, spoustu temných zákoutí nalézajících se v přiměřené blízkosti lamp a rozumnou míru brutality v podobě kontrol v lese nebo hustníčcích. Velmi pozitivně také hodnotím skutečnost, že oproti Chrobákově tradici byl tentokrát start velmi daleko od cíle a nebylo tudíž tak snadné se na začátku najít. Navíc sprintový klíč ISSOM to ještě trošku znesnadňoval, jelikož velké silnice, podle nichž byla prvotní orientace nejsnazší byly v map téměř neviditelné.
Abych ovšem jen nechválil, tak mám i dvě drobné připomínky. Podle mě Chrobák neměl s kontrolou 47 vyměknout a umístit na ni blikačku. Ti rychlejší stejně do skládky zahučeli a ti pomalejší by to oběhli stejně. Navíc na webu bylo uvedeno, že Chrobák trať procházel, tudíž mohl situaci řešit včas posunutím kontroly o pár desítek metrů vedle. Druhá připomínka pak směřuje ke směrnému času. Ten je tradičně 20 minut a letos byl zvýšen na 22 minut. Miloš to přitom šel za
Za rok tedy budu mít co dělat, abych nastavený standard udržel. Hodně přitom závisí na prostoru závodu, který musí skýtat dobré možnosti pro NOPB. Zatím uvažuji o Štýřicích nebo o Černých Polích, tak se všichni těšte!
Vločka
